Z HISTORIE: Selské povstání na Litomyšlsku
Ukončení třicetileté války r. 1648 zdaleka neznamenalo konec utrpení lidu v českých zemích. Válka vyhubila téměř polovinu obyvatelstva: z přibližně 1 700 000 obyvatel zůstalo jich kolem 800 000. Zemědělské hospodářství bylo rozvráceno, lidé strádali hladem a nemocemi. Pole a vesnice byly zdevastovány soustavným drancováním nepřátelských i vlastních vojsk, které se měnily v bandy lupičů. Do ciziny odešla většina protestantských vzdělanců i drobné šlechty. Porážka odboje české šlechty proti Habsburkům a následné konfiskace jejího jmění přivedly do Čech nespočet cizí šlechty, jejichž hlavním cílem bylo nejtvrdším způsobem získat co nejvíce bohatství. Litomyšlské zámecké panství, tehdy jedno z největších v Čechách, je typickým příkladem. Toto panství čítalo mimo město Litomyšl ještě 54 vsí.
Zdenek Nejedlý popisuje tuto dobu takto: ,,Po třicetileté válce je tu všude chudo, smutno. Grunty jsou pusté, lidé rozuteklí, život těžký. Na starých základech zpustlých a ohořelých stavení staví se proto pro chudé stavby. Dřevěné, roubené chalupy, holé, nanejvýš sem tam s lomenicí, ale jinak bez půvabu, bez radosti. A takoví tam žijí lidé. V šerém suknu, jen sem tam zdobeném, při chudé míse. A v hlavě starost, co zítra, jak dostát robotě, rodinným závazkům.´´
Litomyšlsko však nepatřilo k nejhůře postiženým oblastem Království českého. Avšak pro utvoření vlastního obrazu té doby uvádím počty z konce Třicetileté války: Horní Újezd vykazoval 33 sedláků a 11 zahradníků (malých sedláků), Dolní Újezd 65 sedláků a 33 zahradníků.
Roku 1652 získal po smrti hraběte Maxmiliána Trautmannsdorfa toto panství jeho syn Jan Bedřich. Tomu nestačil výnos z tohoto dědictví a začal zřizovat panské dvory. Původně zde byly čtyři dvory, z nichž dva - Vlkov a Pernštejn - měly vlastní potahy, další dva - v Tisové a Dolním Újezdě - musely být obdělávány robotou. V D. Újezdě šlo o někdejší rytířský statek Bořka z Poličan s asi 43 hektary půdy. Trautmannsdorfové však po válce zřídili dalších devět dvorů, stavěných robotníky. Nevelký dolnoújezdský dvůr vzrostl záborem 6 usedlostí a obecních pastvin v D. Újezdě, zabrání dvou statků a vhodných polí a luk od dalších 25 gruntů v Osíku a dvou sedláků z Říkovic. Celkem měl tento Trautmanndorfský dvůr asi 300 hektarů. Ještě téměř o polovinu větší byl nový dvůr v Čisté, který byl utvořen ze všech pozemků z Čisté a Benátek a všech polí v Osíku za silnicí k Poličce.
Jestliže bývalí majitelé Pernštejnové požadovali jako robotu jeden orný den do roka, robota nových pánů vzrostla na tři dny v týdnu mimo dobu pilných polních prací, kdy se musilo robotovat celý týden mimo svátků a nedělí. To však nebylo všechno. Výnosným odvětvím pro panstvo mimo pivovarnictví se stal chov ovcí. Při třech dvorech byly zřízeny ovčíny s více než 4500 ovcí. Jeden z velkých ovčínů byl právě při dvoře v Dolním Újezdě. Ovčáci vyháněli panské ovce i na poddanská pole a obecní pastviny, kde stáda ničila osení a spásala trávu, určenou pro dobytek poddaných. Panští ovčáci, přestože to byli obyčejní čeledíni, se chovali nadmíru povýšeně nad ubohé robotníky. Navíc se zdvojnásobila kontribuce (pozemková daň občanů) a přibyly i další povinnosti. Nejtíživější poměry na Litomyšlsku panovaly při toku řeky Desné od Poříčí až po Dolní Újezd. A aby toho nebylo málo, v této době se šířil mor.
Nelze se proto divit, že mezi selským stavem se šířila nespokojenost s nesnesitelností poměrů. Tu navíc přiživovali vrchnostenští úředníci, kteří krutě vymáhali placení daní, stejně jako mušketýři a drábové při vymáhání robotních povinností. Podobné výbuchy nespokojenosti byly i v jiných krajích, stejně jako zvěsti o prosebných peticích, zasílané císaři. Tyto zprávy, často zkreslené, se rychle šířily mezi lidem.
Rychtáři z litomyšlského panství se snažili řešit nespokojenost poddaných na zámku se správcem panství. První otevřený odpor se objevil v německém Litrbachu (dnes Čistá), kde již v únoru 1680 odmítli poddaní robotovat. S nimi se snažili navázat společný postup sedláci z českých vsí. Hlavou aktivního odporu byl zřejmě poříčský sedlák Matěj Abraham. Byl 62 let stár a před lety byl sesazen z rychtářského úřadu pro nespolehlivost. Stal se také hlavním mluvčím nespokojenců, kteří se sešli počátkem března 1680 v hostinci u Morejnů (na náměstí, dům č.p. 101).
Zde odbojníci přísahali na symbol u sedláků tehdy nejposvátnější - na chléb. Zde také vznikl první text petice zámeckému hejtmanovi Karlu Vilémovi Světelskému z Lichtenflusu. Ostrý tón se však nelíbil všem přítomným, měli strach z perzekuce. Teprve 19. března, kdy do hostince u Morejnů se sešli zástupci všech vesnic (mimo některých německých), a zde sepsali petici hejtmanovi Světelskému. Hejtmanova odpověď shromážděné neuspokojila. Vyžádali si proto svolení, aby mohli podat petici přímo hraběti, jenž dlel v Praze. Matěj Abraham s Martinem Hettichem z Litrbach nadiktovali městskému písaři Martinu Jandovi petici pro hraběte, která měla velmi radikální tón. Ani tato petice nedošla souhlasu všech přítomných. Byla proto sepsána jiná, v mírnější formě a s tou vyslána delegace za hrabětem. Delegaci vedl Matěj Abraham, Jan Jaurský z Dolního Újezda, za Němce pak Petr Urbánek z Čisté a Ondřej Weidner z Janova. Ten předával asi 4. dubna 1680 petici hraběti, protože uměl německy. Hrabě slíbil sestavět další ovčíny a podobné stavby. To bylo vše. Poselstvo se vrátilo z Prahy velmi rozezlené a svůj hněv přeneslo i na ostatní sedláky. Zde se poprvé objevuje jméno Lukáše Pakosty, i když jen sporadicky.
Pakosta byl mlynář z cvikovského Ležákova mlýna. Zřejmě to byl tajný nekatolík, který byl v roce 1679 vězněn za urážku náboženství. Měl však i jiné důvody k nespokojenosti s vrchností. Jako malý hospodář s 12 strychy pole dostal 1671 nuceně k obhospodařování opuštěný a pobořený Hamákův grunt se 43 strychy pole. Pochopitelně na tento úkol nestačil a přes polovinu polí nechal ležet ladem, stejně jako Hamákův grunt. Neustálé půtky s vrchností jej zařadily mezi přední radikály.
Mezi 13. a 23. dubnem se připravovalo skutečné ozbrojené povstání. V čele příprav stál opět poříčský Matěj Abraham, dále Pavel Bejvl z Horního Újezda i tamní rychtář Lukáš Veselík. Přesvědčovali sedláky, aby si opatřovali zbraně a čekali na signál k povstání. Hodně se spoléhali na mladé lidi, pro které by to mělo být dobrodružstvím. A najisto počítali i s tím, že se k nim přidají nespokojení litomyšlští občané, takže by počet vzbouřenců převýšil několikrát přivolané vojsko.
Toto vše se událo již poté, co bylo 13. a 17. dubna všem vesnicím vyhlášeno znění císařského patentu, který zapovídal veškeré srocování poddaných, stejně jako podávání stížností přímo císaři Leopoldu I. Krajští hejtmanové dostali příkaz, aby s pomocí vojska zabránili každému pokusu o povstání. Na Litomyšlsku však přípravy pokračovaly vlivem představitelů radikálního řešení, i když lze předpokládat, že nebyli ve většině. Mnozí se báli. Pomoc odmítli občané Litomyšle, stejně jako Desná, Mladočov či Budislav. Odmítli se přidat k povstalcům i obyvatelé Osíka a část Dolního Újezda. Středem povstání tedy byl Horní Újezd a Poříčí.
Je otázka, jak by se události vyvíjely dále, kdyby nedošlo 23. dubna k nečekané příhodě. V Litomyšli u Morejnů opilý Jiřík Beneš z Bučiny nadával purkmistrovi. Když sem vtrhli zámečtí mušketýři, aby jej odvedli do městské šatlavy, strhla se bitka, Beneš byl uvězněn a ostatní nesměli opustit šenk. Zavřeny byly městské brány. U Morejnů tak zůstali zadrženi všichni přední představitelé chystané rebelie. Tím pádem v událostech nastal nečekaný zvrat, urychlilo se jejich nepřipravené vystoupení a dalo všemu živelný ráz.
Lukáš Pakosta byl v té době v Litomyšli. Tam se mu donesla zvěst, že povstalci od Morejnů byli zbiti, vsazeni do želez a uvězněni. Záhy na to přišla další zpráva, že hoří panský dvůr v Litrbaších (Čisté). Kdo jej zapálil, se neví, ale poddaní se neměli k jeho hašení. Pakosta spěchal do Horního Újezda, kde po poradě s rychtářkou, ženou Lukáše Veselíka, dal svolat bubny všechny muže z Horního Újezda se zbraní či jako zbraň použitelným náčíním.
Pak zašel do Poříčí vyzvat rychtáře Zavřela, aby se muži z Poříčí přidali. Při pozdějších výsleších tvrdili někteří poříčtí sedláci, že jim Pakosta líčil, že na město táhne od Fidrichova dvora velký dav, že zapálil v Litrbaších dvůr a asi 500 Němců je před hradbami.
Po návratu z Poříčí se Pakosta s konšely rozhodli, že potáhnou do Dolního Újezda ještě v noci a za zvuků bubnů budou budit spící sedláky, aby s nimi šli osvobodit uvězněné. Marně však čekali na poříčské: tamní rychtář, chudý a zadlužený krčmář Zavřel nic nezařídil. Teprve když na něj poslové vzbouřenců uhodili, dal svolat sedláky a šli do Dolního Újezda. Odtud táhl houf za zvuků bubnů do Osíka. Cestou budili obyvatele a nutili je, aby se přidali k nim. Ponejvíce to však byla mládež, která šla ze zvědavosti.
Ráno 24. dubna stálo na návrší nad Osíkem před Litomyšlí asi 800 ozbrojených poddaných. Sem tam měl někdo starou pušku, jinak jen vidle, háky, kosy, sekyry či motyky. Jeden houf přišel z Cerekvice a Hrušové, a s nimi zedník z Bučiny Jan Černý, zvaný Uher, protože vojančil v Uhrách. Toto pověřili rychtáři, aby se za nepřítomnosti hlavních vůdců chopil vojenského vedení. Je zajímavé, že ve výpovědích se vytrácejí Pakosta i hlavní vůdci. Ve vedení nabývala převahu smířlivá nálada.
Zámecký hejtman Světelský si uvědomil, že bez vojska, pro které poslal do Chrudimě a Vysokého Mýta, nic nezmůže. Dal propustit všechny zadržené osoby, včetně Beneše, který byl v šatlavě. Co se dělo v táboře po propuštění zajatců, se můžeme jen domýšlet. Jistě se ostře dohadovali, co dál. Zatím přišla noc a s příštím ránem přišla zpráva, že přišlo vojsko. Nepřipravená akce měla za následek, že vzbouřenci neměli co jíst a pít, takže 25. dubna již byla většina pro dohodu s vrchností. Ze zámku přišel štolba vyjednávat s rychtáři v osecké krčmě, nedohodli se. Nejradikálnější prý byl Jiří Lorenc.
Nadešlo další ráno, 25. dubna, a s ním zpráva o příchodu vojska. Hladoví vzbouřenci se usnesli na dohodě s vrchností, a poselstvo vyžadovalo jednání s hejtmanem Světelským. Ten skutečně přijel, a také s povozem se sudy piva. Ve své řeči upozornil přítomné, že porušili vyhlášení císařského patentu. Zároveň je seznámil se zněním nejnovějšího císařského patentu, že, "pokudž by se některá panství proti vrchnostem svým zdvíhaly, ... má ihned každá vrchnost s pány krajskými hejtmany a s mocnou rukou a s pomocí soldátů takové pozdvižení zkrotit..." Hned nato pak oznámil, že se připravuje císařský patent o polehčení v robotách a dalších povinnostech poddaných a do té doby slíbil některé od nich požadované úlevy. Svolil také k volbě deputace k hraběti Trautmannsdorfovi v čele s Matějem Abrahamem. Po vypití piva se zástup rozešel.
Delegace zastihla hraběte v Pečkách, dostalo se jim však opět jen vyhýbavé odpovědi. Zato počátkem května začalo zatýkání předních účastníků akce. Pakosta a někteří další povstalci utekli do lesů se ukrýt, řada ostatních byla uvězněna v Chrudimi. Postupně byli pochytáni i uprchlíci. Ve vězení se octla i deputace. S českou peticí se 28. června rozjela za císařem do Pardubic delegace z německých vsí. Ten petici přijal a zároveň oznámil, že ráno podepsal dlouho ohlašovaný robotní patent. Dlužno říci, že velkou nápravu nepřinesl. Odstranil jen nejkřiklavější formy nepravostí, které škodily nejen poddaným, ale zároveň i vrchnosti.
Zbývala exemplární odplata vůdcům povstání. Byly jmenovány dvě komise - česká a německá. V Litomyšli zasedala česká tříčlenná komise v čele s hrabětem Ignácem Karlem ze Šternberka. Od konce července do 12. srpna byli všichni vyslýchaní podrobeni mučení a pak výslechům, konfrontaci svědků. To vedlo k rezignovanému doznání i k vynucenému obviňování. Pak byl vynesen ortel, který byl hned druhý den vykonán. Za předního viníka byl určen Lukáš Pakosta, kterému byl také vyměřen nejkrutější trest.
Šibeniční vrch nad Litomyšlí za Smutným mostem při rozcestí cest k Morašicím a Nedošínu poskytl 13. srpna 1680 sehnaným sem zástupcům z města i vesnic po 8. hodině chmurnou podívanou. Nejprve byl Lukáš Pakosta za živa vpleten do kola a druhým kolem mu kat lámal údy. Matěj Abraham a Jan Černý z Uher byli nejprve sťati, než skončili jako Pakosta. Pak všechna tři kola byla vyzdvižena vysoko "jiným ku příkladu a ostrachu". Nato byla Jiříku Lorencovi useknuta pravá ruka za to, že první začal bubnovat, a pak byl oběšen. Dva další, Čížek a Bejvl, dostali pod šibenicí milost (ta však byla již v rozsudku). K nuceným pracem v železech bylo odsouzeno 19 sedláků, k bití mnoho dalších. Mezi potrestanými byl jeden Němec.
"A tak konec sedlský rebelie učiněn jest", uzavírá písař městského radního manuálu svůj zápis. Na závěr několik poznámek: Hrabě dal za duše popravených u páterů piaristů číst 600 mší. V Hlášení se objevuje počet povstalců 3000, na jiných místech až 5000. Kde by se tolik lidí v povstaleckých vesničkách vzalo? Současní historici připouštějí maximálně 800 lidí. Zdálo by se, že tato rebelie bez násilí, jen s jedním výstřelem do vzduchu, zato velmi krutě potrestaná, neměla žádný význam. Přesto oběť těchto lidí nebyla marná. Hrabě Jan Bedřich skutečně učinil řadu ústupků, která ulehčila těžký život robotníků, i když většinu z nich nařizoval císařský patent. A jak píše Bernard Beniš v Pamětní knize obce Osíka:
"Podivno jest, že u nás paměť na toto povstání téměř úplně vyprchala, a to i v rodinách přímých potomků na trestech zúčastněných". Tuto historii vnesla znovu do paměti lidu až doba obrozenecká, což je však již jiná historie.
Vraťme se ještě k datu 28. června 1680, kdy císař v Pardubicích podepsal první robotní patent. Ten stanovil, že běžná robota má - kromě sezónní špičky - být tři dny v týdnu, a zakazoval nejhorší přehmaty ze strany vrchností. Byl to hubený výsledek, který problémy a nespravedlnost neodstraňoval, a navíc se dal zneužívat ve prospěch vrchností.
Za vlády Jana Bedřicha Trautmannsdorfa bylo na Litomyšlsku založeno 18, hlavně německých osad. Roku 1688 byl z Litrbach přemístěn dvůr na pozemky nynější obce Pohodlí, r. 1695 byly kolem dvora postaveny chalupy. Tato osada dostala jméno po hraběti Bedřichovi (Friedrichovi) Fridrichov. Za povšimnutí také zasluhuje snaha vrchnosti o zvelebení chovu skotu a koní, který třicetiletou válkou mnoho utrpěl. Tyto kusy se k nám dostávaly hlavně ze Štýrska, kde měli Trautmannsdorfové rozsáhlá panství.
Popravčí meč litomyšlského kata. Jeho přesnou repliku zhotovil pro Muzeum vesnice umělecký kovář František Bečka z České Třebové, výzdobu meče dle originálu umělecký kovář Tomáš Nováček z Dolního Újezda.
KRVAVÉ VAVŘÍNY
František Boštík
(Úryvek z knihy ve verších o skonu Lukáše Pakosty, vydané roku 1938)
...
Večerních stínů hedvábí plouží se dolem,
tábor se trhá, hloučky jdou k domovu zpět,
nevíří buben, veselý výskot zní kolem
výpravě selské naděje zjasnily svět.
Vážně však kráčí Pakosta, za ním i Černý,
vyvstal jim v duši pochyb a neklidu spár;
hejtman dal sliby, zůstane slovům svým věrný
nebo se všecko rozplyne v závoji par?
...
Však zámek zapomněl. Za bledého rána,
když záře východu se prodírala šerem,
ve hradbách Litomyšle rozlétla se brána
a zaduněla půda kopyt pod úderem.
Roj divých rejtarů přes Osík do Újezda
se žene mračny prachu vytrvalým cvalem,
než zhasne na nebesích bílá jitřní hvězda,
ves zachvěje se hrůzou, zachvěje se žalem.
...
"Pan sudí připomene, jaká vaše vina!"
vstal soudce se židle a nachýliv se k stolu
čet: "Lukáš Pakosta ze »zpátečního mlýna«
je rebelie původcem a hlavou spolu."
Čep zaskřípěl a provaz natahoval údy,
až vymk´ se kloub a tělo promítaly nože,
vzdech vyronil se z úst jak krve plápol rudý:
"Chci za svobodu mřít! Buď vůle tvá, ó Bože!"
"Věz, Pakosto, svět vymyslil i kola jiná
než kolo tvého mlýna pod desenskou strání,
tvé na obilí jest a jiné na zlosyna!"
"Se skřipce dolů s Pakostou!" zní pánů přání.
"Spíš zkusme jiného, zda vysvětlí nám více!"
na pokyn předsedy kat Abrahama jímá.
Už provazy se navíjejí úpějíce
a rychtář spatřuje tmu smrti před očima.
...
Do přítmí rána zahlaholil zvon.
Zvyk starodávný uchoval se v mnohém kraji,
že v jitřní záři odsouzenci umírají;
i rozplakal se umíráčku tón.
To oni jsou? Se stráží ve zbroji
jdou čtyři mužové, na těle rubáš tmavý,
na rukou provazy, však pozdvižené hlavy,
ti patrně se smrti nebojí.
Hran lkání přehlušuje bubnů zvuk.
Již průvod ubírá se branou o dvou věžích
na »Smutný most« a sametový lán niv svěžích,
kde mírný břeh se vynořuje z luk.
...
"Máš, Lorenci, co chtěl bys vyslovit?"
tak nejmladšího oslovuje strážce práva.
Zbled´ Jiřík. Myslí nevěsty mu kmitla hlava
a tváří prolét´ teskný lásky svit.
Ret jeho mlčí, za to mluví zrak:
Už, Lenko moje, nepohlédnu do tvých lící,
mě za nevěstu vyvolili šibenici
a oko zahalí mi smrti mrak!
...
Blýsk´ meč a hlava slétla od ramen.
Dvě sťatá těla, do loukotí zapletená,
ční na kůlech jak čerstvá rebelie cena;
teď ještě Lukáš má být popraven.
Slov vroucích závěrem byl temný pád.
Jak propad´ by se v jámu, zmizel Lukáš rázem,
kat s pomocníky smýknutím jej strhli na zem,
na připravený polštář z tvrdých klád.
Ráf kola vyskočil a klesl zas,
ráz na ráz drtí tělo Lukáše muž rudý,
až praská kost a krvavé se chvějí údy,
jak pod cepů se pádem hroutí klas.
Duch prchá z hrudi pod údery ran,
a mlynář zpáteční, kdys rychtář, vůdce davů,
na kůlu v kole v šarlatovém hávu
trůn našel, katafalk a vzdušný stan.
Čtyř popravených mrtvoly všem pro výstrahu
na místě potupném dál budou ponechány,
by hrůzy hlasem kázaly: "Tak za odvahu
se platí těm, co s cepem jednati jsou s pány!"
František Boštík (1883-1964), kněz, básník a profesor náboženství a kreslení v Chotěboři, je potomkem z rodu Lukáše Pakosty. Jeho román ve verších "Krvavé vavříny" na skoro sto stranách popisuje příčiny, průběh i krvavý konec selské vzpoury. Rytinami knihu vyzdobil jeho bratranec Václav Boštík, akademický malíř světového jména (1913-2005), který se narodil v Horním Újezdě. Obecní úřad děkuje dědicům za laskavé svolení ke zveřejnění.